Nácvik uměleckých veleděl je v plném proudu a hledání Játyho taky!!!
Dneska odpoledne naše polární expedice potřebovala přejet mezi základnami, abychom se posunuli dál a
proto jsme si postavili pět saní, ve kterých jsme převáželi potřebné materiály. Bylo to docela náročné, ale
co bychom nezvládli, že? Pár zavazadel se nám občas vysypalo, ale jsme skvělý tým, takže se nám
podařilo věci naložit rychle zpátky a jeli jsme dál. Ale mrzelo nás, že nemáme nějaké psí spřežení.
Úspěšně jsme se tedy přesunuli a na nové základně, jsme snědli 104 a čtvrt knedlíků a potom jsme si
zahráli pár vtipných her a stihli se podívat na Dobytí severního pólu od Járy Cimrmana.
No a pak to přišlo! V noci jsme se vydali na lov JáTyho a snažili se získat jeho DNA. To teda bylo
vzrůšo, to byste nevěřili!
Pevně jsme se drželi za lano, abychom nezapadli do závějí a něco nás náhodou nesežralo. Cestou jsme
potkali několik polárníků, kteří nám povídali o jejich výzkumech Yettiho. Díky přednášce Artura Grébiho
ale víme, že nic takového není. Existuje jedině JáTy.
Jedné polárnici bylo pouhých patnáct let když se ho vydala hledat, a pak nám umrzla před očima ve věku
šedesáti pěti let. Taky tam pobíhal vyděšený pán který řval, že viděl játyho a potom zakopl a skutálel se z
kopce. V neposlední řadě tam byla paní, co se zbláznila a zpívala písničku “Yetti modrooký, nesedávej u
potoki.”
Už jsme mu byli na úpatí hory v patách, jenže pak nás zastavil yettiový paparazzi, který po nás vymáhal
úplatky aby nás pustil dál. Nakonec jsme našli zraněnou polárnici, která v ruce držela zub JáTyho, tak
jsme si ho vzali. JáTyho jsme koutkem oka zahlédli! Hlavně jsme ho slyšeli zvláštně halekat. Trochu to
vypadalo, že dokonce i mluví. Kdo ví?